hotové projekty
Jenica & Perla (2013)
Režie: Rozálie Kohoutová
Dokumentární roadmovie o cestě dětského hudebního souboru z Kežmarku do Paříže
Film vypráví příběh od dvou dospívajících kamarádkách Jenice a Perle, které žijí 1500 km daleko od sebe. Potkaly se díky souboru Kesaj Tchave, ve kterém vystupují děti z osad na východním Slovensku a děti z rodin rumunských Romů žijící v Paříži. Jenica a Perla se skamarádily během jednoho takového zájezdu.
Film zachycuje téma společenského vyloučení, které určuje budoucnost obou dívek, a jejich možnosti, jak prostředí, ve kterém vyrostly, opustit.
Dokumentární portrét dvou dívek odpovídá i na obecná témata: která z dívek má větší šanci na spokojený život? Jenica, která žije v kosmopolitním velkoměstě s tisíci jiných přistěhovalců či Perla, která žije v osadě izolována? A co pro ně znamená šťastný život? Jaký význam má romská kultura v prostředí velkoměsta a v tradiční osadě?
Česká RAPublika (2008)
Režie: Pavel Abrahám
Orion, James Cole a Hugo Toxxx na pódiu, ale především mimo něj. Tři přední čeští rappeři, deset skladeb, deset živých – někdy i živelných – filmových situací. A v nich výřečná profesorka lingvistiky, oprsklé děti z romského ghetta v Karviné, přísná matriční úřednice, žáci základní školy na pražském Jižním městě, sám zachránce českého jazyka Josef Jungmann či „všehoschopná“ Hana Hegerová. Hip hop opouští úzké subkulturní ghetto a vydává se do světa. Orion vysvětluje lingvistce, co je to „charáč“, trojice DJů jamuje s komorním triem, James Cole se před matrikářkou vyznává z lásky k filmu Dvanáct opic a Hugo Toxxx sděluje posluchačům rádia Express, že Češi jsou vlastně v jádru metalisti. Obyvatelé České RAPubliky a republiky se ocitají pohromadě a pokoušejí se o společný „freestyle“. A protože „Hana Hegerová miluje hyphy“, vše spěje ke společné hymně.
Trailer:
Marta (2006)
Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny – to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.
